Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

O ZDRAVÍ

BIOPES

Zdroj:  http://www.petwatch.blogspot.com

přejato s laskavým svolením provozovatele webu, Dr. Christopha Junga

Autor:  DI Dr. Hellmuth Wachtel, Wien

Překlad: Bc. Jana Mertlíková

 

            V dnešní době stále silnějšího ekologického cítění vzrůstá i snaha po návratu k přirozenosti, proto je mezi námi už mnoho těch, kteří milují všechno „bio“: potraviny, oblečení, stavby, bydlení atd. V chovatelství se rozpomínáme na stará plemena domácích zvířat, spjatá úzce s přírodou, v pěstitelství na staré krajové odrůdy. I co se týče psů, objevují se tendence k chovu a držení kříženců nebo k přirozenému chovu, jak se o něm můžeme dočíst u Konrada Lorenze, Eberharda Trummlera aj.Avšak ne kříženec, nýbrž heterozygotní (geneticky rozmanitý) čistokrevný pes je řešením. Kříženec není východiskem, a už vůbec ne v dnešní době. Nehledě na to, že u křížence nikdy nevíte, jaký je vlastně jeho původ, chovatelské kluby také rády poukazují na to, že i kříženci trpí stejnými onemocněními jako vysoce šlechtěná plemena.

            Ostatně, to není vůbec divu, kříženci sice mohou být často vitálnější, ale jelikož sami pocházejí z vysoce prošlechtěných plemen, tedy ze psů, kteří jsou často postiženi dědičnými nemocemi, často dojde k tomu, že některá z dědičných chorob – a to především z těch polygenně řízených – se objeví i u kříženců -  defektní alely už nejsou ani křížením dostatečně překryty dominantními zdravými alelami, tedy ve výsledku bude i kříženec touto nemocí postižen, zvláště pak pokud budou spolupůsobit ještě vnější vlivy, neboť křížencům, co se týká jejich držení, se většinou dostává mnohem horší péče.

            Kříženec už tedy není tím, čím býval kdysi, kdy základní populaci domácích psů tvořili různé krajové rázy, které vykazovaly velkou genetickou variabilitu.

Co tedy ale je onen „biopes“?  Něco, co tu (ještě) není, a sice čistokrevný pes, záměrně šlechtěný na vysokou heterozygotnost (genetickou variabilitu) a tím i vitalitu, dlouhověkost a výkonnost!


Genetická izolace – kořeny zla

            Stalo se v minulém století: rázy a variety různých pracovních psů, které tehdy existovaly, byly nejprve v Anglii, posléze i v Evropě zapsány do plemenných knih, byly vytvořeny standardy plemen a došlo k tomu, čemu říkáme vysoké šlechtění: byly vymezeny a vůči sobě navzájem ohraničeny různé rázy a ty byly pak dále chovány odděleně, za používání příbuzenské plemenitby, liniové plemenitby a přísné selekce, především za účelem dosažení jednotného typu, který byl posléze ujednocen do té míry, že mohli být tito psi označováni jako plemeno.

            Tak se z každé rasy brzy stalo izolované, nadále šlechtěné společenství, kterému byla znemožněna velice důležitá výměna genů v rámci druhu „pes domácí“, pokud tedy odhlédneme od  kříženců (ze kterých nezřídka, a to ještě i do nedávné doby, vznikala nová plemena – např. kromfohrländer, eurasier ad.) Byla to vlastně chovatelská revoluce, které dnes vděčíme za naše četná plemena psů i za jejich zachování, ale která se nyní v mnoha ohledech jeví jako neblahá.

            Chov psů se ve srovnání s chovem užitkových zvířat vyvíjel naprosto opačně. U dobytka, prasat, drůbeže atd. byly počátky úplně stejně, také byla z tzv. krajových rázů vytvořena plemena. Ale poté už šel vývoj opačným směrem: vytvořili se hybridi (kříženci), aby se mohl provést přísný výběr na dvě nebo více příbuzenských linií za účelem výkonu (a jedině výkonu), přičemž ale i u nich výkon poklesl následkem inbreedingové deprese (negativní dopady nejužší příbuzenské plemenitby, pozn. překladatele). Jedinci z jednotlivých linií byli ale posléze navzájem kříženi a jejich potomstvo se ukázalo – protože bylo vysoce heterozygotní – jako obzvláště vitální a výkonné.

            Tento jev se označuje termínem „zušlechtění“, německy „Luxurieren“, anglicky „hybrid vigor“, ale nejde vlastně o nic jiného než o normální, přirozenou vitalitu, kterou mají zvířata neodchovaná příbuzenskou plemenitbou. „Hybridi“ se proto dnes prosadili především v chovu prasat a drůbeže. Příčinou je to, že tito kříženci jsou extrémně heterozygotní, tzn., že na velmi mnoha genových pozicích mají k dispozici rozmanité (odlišné) genové páry (alely). Organismus těchto zvířat je tak obzvláště dobře uzpůsoben  k biologicky optimálním reakcím na podněty z prostředí, ať už jde o využití krmiva, odolnost vůči původcům nemocí, horko, chlad nebo výkon - prostě lépe se přizpůsobí všem podmínkám života.

            U psů však stálo v popředí – na rozdíl od užitkových zvířat na mléko, maso, vejce atd. a s výjimkou pracovních plemen psů – něco, co je považováno za ideál krásy, tzn. typičnost, resp. standard - tedy ne nějaký výkon, účel. Pochopitelně, vždyť jednotně a standardně vypadajících psů lze docílit nejsnadněji příbuzenskou plemenitbou a selekcí právě na soulad se standardem. U pracovních psů zůstalo ale daleko lépe zachováno zdraví.

            Příbuzenská plemenitba by se dala za jistých okolností déle udržet, pokud by současně probíhala přísná nebo dokonce výhradní selekce na zdraví a vitalitu, což se často děje u pracovně využívaných psů (příkladem je plemeno alaskan husky, které je chováno jen s ohledem na typické znaky vitality - rychlost a výdrž.  Avšak ani tady si chovatelé nevystačí natrvalo bez přilití „čerstvé krve“, neboť bez „nové krve“ dochází k hromadění škodlivých recesivních genů, které se navzájem ovlivňují a stoupá jejich počet, tím pádem snižují vitalitu, resp. teprve pokud jich spolupůsobí více najednou, vyvolávají většinu dědičných onemocnění (např. dysplazii kyčelních kloubů).

            Dřívější názor, a sice že příbuzenská plemenitba je neškodná, pokud se zároveň provádí i selekce na zdraví, se ukázala být jako velký omyl, neboť polygenně řízené dědičné nemoci se na rozdíl od nemocí řízených jedním recesivním defektním genem navenek nijak neprojeví a tím pádem se v populaci stále více kumulují. Avšak selekce na zdraví pomáhá - zbavit se vad, které se už objevily coby důsledek inbreedingové deprese.

            Když proto před několika lety jeden holandský vědec vyzval k využívání křížení po vzoru chovu užitkových zvířat také u psů, sklidil pobouřené komentáře. Avšak volání po změně směru vývoje v kynologii jsou stále hlasitější, změna je nutná, pokud se tedy nechceme některých plemen psů vědomě vzdát. Musíme coby chovatelé dosáhnout heterozygotnosti právě v rámci jednotlivých plemen, a to tak dalece, jak jen to bude možné! Z celkového počtu přibližně 20 000 genů psa domácího jich ovlivňujeme chovem na exteriér asi jen třicet!

            Pokud jsou geny vlivem intenzivní selekce a liniové plemenitby homozygotní, vypadají produkty chovu jednotně „plemenně typicky“. Samozřejmě, že tu nezbytně máme i mnohé další geny, které s exteriérem nemají co do činění, ale zrovna tak už se vyskytují v homozygotní podobě – a mezi nimi se nyní vyskytují četné škodlivé alely, ať už to jsou ty, které řídí dědičná onemocnění, založená buď monogenně recesivně, ale především polygenně (např. dysplazie kyčelního kloubu) nebo jde o defektní alely, které „jen“ omezují vitalitu, plodnost, růst, povahu, u pracovních psů výkon a odolnost atd.

            Jak víme, je ale pro celá psí plemena prakticky ještě mnohem ničivější tzv. „příbuzenská plemenitba bez příbuzenské plemenitby“ (slovy profesora Schlegera), čímž je myšleno používání příliš malého počtu krycích psů. Takzvaná „geneticky efektivní populace“ totiž nikdy není větší než čtyřnásobek počtu využívaných psů, ani kdyby tito psi kryli stejný počet fen, geneticky efektivní velikost se nezmění (např. jeden pes s teoreticky neomezeným počtem fen stvoří efektivní populaci stále pouhých 4!)

            Jelikož je u většiny našich plemen už dlouhou dobu provozována příbuzenská plemenitba a také – jak to nazývají kynologové ve Švédsku – „matadorský chov“ (což je nadměrné využívání několika málo šampiónů), pozvolna a stále více stoupal koeficient příbuznosti v rámci jednotlivých plemen. Nutný stupeň heterozygotnosti (genetické rozmanitosti) je už tím pádem několikanásobně pod limitem, propukly – a propukají – dědičné choroby. Co je možné proti tomu udělat?

Nejen příznaky, i příčinu je třeba odstranit!

            Pokud se chceme postavit na odpor trendu, že se každých pár let objeví nějaká nová dědičná nemoc nebo se nějaká dosud bezvýznamná záležitost stane problematickou, bude to znamenat přijetí různých opatření, a sice:

1. V závislosti na velikosti populace konkrétního plemene omezit maximální počet vrhů po jednom krycím psovi, tedy maximalizovat počet používaných psů. Ve Švédsku padl návrh na omezení krytí psem v závislosti na velikosti populace od jednoho sta až po jeden jediný vrh po jednom krycím psovi (a to prosím po celou dobu jeho života!). Profesor Per-Erik Sundgren z univerzity v Uppsale doporučil omezení na 5% zapsaných štěňat plemene po dobu jedné pětiletky.

2. Spojovat pouze taková zvířata, která vykazují minimum společných předků v rodokmenu (v ideálním případě žádné! - v každém plemeni beztak nutně existují společní předkové v bližších nebo vzdálenějších generacích) a která nemají ani žádné hrubší nedostatky. Teprve pokud je k dispozici několik přibližně stejně hodnotných možností s ohledem na pokrevní nepříbuznost, pak teprve vybírat partnera, který lépe odpovídá standardu.

3. Je-li to nutné, znovu křížit různé variety srsti nebo barev v jednom plemeni.

4. Importovat psy nebo jejich sperma z oblastí, jejichž chov je už delší dobu izolován, a tudíž se geneticky odcizil (což však nemusí být jednoduché, protože například u mnoha anglických plemen stále znovu do chovů zasahovali psi dovezení z Anglie).

5. Pokud se plemeno stalo vzácným a jeho dědičné zdraví je vážně ohroženo, měli by chovatelé v budoucnu méně váhat s přikřížením blízce příbuzného plemene (toto už bylo na zkoušku učiněno s holandskými a belgickými ovčáky, přičemž potomstvo získalo okamžitě na vitalitě, plodnosti a také se zlepšila např. péče feny o štěňata).

6. V určitých případech znovu otevřít plemenné knihy, tzn. např. registrovat za určitých podmínek zvířata bez rodokmenu, která však exteriérem odpovídají standardu.

7. Pro zjištění různých dědičných nemocí už dnes existuje celá řada genetických testů, takže některé nemoci je možné vymýtit vyloučením nositelů defektních genů nebo spojováním přenašečů jen s jedinci zdravými. Aktuálně lze předpokládat, že některá plemena jsou už z poloviny nebo i z větší části zastoupena nositeli defektních genů.

            Nejnaléhavější opatření jsou uvedena v bodu 1, 2 a 7. Pokud ještě není situace plemene tak kritická – ještě nedochází k příliš silnému projevu dědičných onemocnění při současném malém počtu vrhů – měla by tato opatření postačit – samozřejmě za současného použití přísné selekce – odolnost a vitalitu chovných produktů plemene opět normalizovat.

            Zatímco ve Švédsku chovatelé usilují o zvýšení počtu použitých krycích psů, a sice odsouhlasením omezeného počtu vrhů po jednom krycím psovi, v Holandsku vkládají do chovatelských řádů jednotlivých plemen základní populačně genetická pravidla. V Austrálii jsou zase propagována co možná nejvíce krevně nepříbuzná spojení. Bezpochyby se – v zájmu budoucnosti našich psů – všechna zmíněná opatření stanou chovatelskou strategií budoucnosti. Při – včasném a důsledném – použití zmíněných opatření, které jistě z velké části závisí na změně v myšlení lidí, by se – s výjimkou velmi kritických případů – docílilo minimalizace dědičných zdravotních problémů na nevýznamnou míru! Teď to však vypadá tak, že podle jedné francouzské studie vykazuje 20% všech čistokrevných psů dědičné defekty, což je dosti alarmující situace!

            Čistokrevný pes dnes není ohrožen jen různými dědičnými nemocemi, nýbrž i depresí příbuzenské plemenitby – ta totiž snižuje odolnost, plodnost, délku života, výkonnost atd.

            Soubor imunogenů MHC (hlavní histokompatibilní komplex(MHC, z angl. major histocompatibility komplex,  má významnou funkci v imunitním systému, konkrétně se podílí na rozeznávání cizorodých struktur – pozn. překladatele), který nás umí chránit před tisíci různých původců onemocnění, není poškozován jen ve své funkci, nýbrž u některých ras se se stoupající tendencí jakoby „zbláznil“, tzn. projevují se ve zvýšené míře autoimunitní onemocnění.

            V rámci ochrany ohrožených druhů zvířat byly v poslední době vyvinuty metody za účelem záchrany některých druhů před vyhynutím v důsledku jejich genetického ochuzení. Takové metody by byly použitelné také v chovu psů. Na jedné straně je možné s pomocí počítače vypočítat, jak udržet původní genetický podíl zakladatelů plemene, nebo zjistit ta zvířata, která jsou se zbytkem populace nejméně příbuzná nebo vykazují vzácné genetické kombinace. Takoví jedinci mají pro plemeno obzvláště vysokou hodnotu, pokud jsou i v jiných ohledech vhodní do chovu. Cenné informace lze též získat studiem DNA.

            Tak toto by tedy měl být onen“biopes“: čistokrevný pes, který byl odchován při respektování zmiňovaných pravidel: primárně s co možná nejnižší ztrátou předků, jakož i bez použití liniové nebo příbuzenské plemenitby za současné přísné selekce na zdraví a teprve v druhé řadě selekce na shodnost se standardem – přičemž tento standard by už neměl obsahovat žádné požadavky na anatomické anomálie, které omezují dobrý psychický i fyzický stav, a které standard dosud třeba i předepisoval. Samozřejmě tito psi jsou i živeni a vychováváni přirozeně, v souladu s přírodou.

Nová epocha v chovu psů?

 Trend, směřující ke změně, má tedy více příčin:

  • znepokojivý nárůst dědičných nemocí
  • snahu o zpřísnění podmínek ručení chovateli za zdraví jejich chovatelských produktů
  • dnes stále ožehavější téma týrání zvířat, které nyní zahrnuje i takové chovatelské metody, jež v důsledku omezují zdraví chovaných zvířat. A konečně i rozvoj nových psích sportů jako jsou agility, flyball atd. zvyšuje potřebu zdravých, výkonných, zatížitelných psů i z řad společenských plemen

            Samozřejmě takoví „biopsi“ by byli ve srovnání se psy, odchovanými podle dosavadních pravidel, podstatně dražší a pravděpodobně by byli – s ohledem na standard – i méně „typičtí“ a vzhledově jednotní než příbuzenskou plemenitbou vyšlechtění výstavní psi. Bez liniové plemenitby je „módní“ prošlechtění v krátké době nemožné, ale to z pohledu kynologa není nevýhoda. Tato zvířata by byla zdravější, vitálnější, výkonnější, s delší délkou života, a navíc z hlediska veterinárního a z pohledu „vydávání opakovaných nákladů“ by se naopak vyplatila lépe, v tomto ohledu by byla výhodnější. Také oni by byli samozřejmě přenašeči defektních genů, ale v naprosto minimální míře a v závislosti na výchozí situaci by defektní alely byly dále stále více „překrývány“ dominantními zdravými alelami, takže už by se jejich účinek nemohl nijak projevit. A především už by dál nedocházelo k „týrání chovem“, odstranily by se extrémy, vedoucí k utrpení a bolesti.

            Dá se předpokládat, že potom by mnozí současní majitelé psů, kteří dávají přednost křížencům jako je např. labradoodle nebo cockapoo, měli zájem o takové čistokrevné psy z kvalitního „bio-chovu“ a byli by ochotní za ně dát i odpovídající vyšší cenu.

            A pokud by se jednou heterozygotnost stala předpokladem pro účast psů na výstavách (nebo pokud by byl brán zřetel na hodnotu koeficientu příbuzenské plemenitby konkrétního psa – z jinak rovnocenných psů by na výstavě zvítězil jedinec s nižším koeficientem příbuzenské plemenitby), potom bychom se o budoucnost čistokrevného psa - alespoň z tohoto pohledu zcela určitě - už nemuseli obávat, když by tedy chov psů obecně znovu znamenal totéž, co kdysi – a sice „biochov psů“.

            Každé psí plemeno je třeba považovat za specifické živé tvory, kteří jsou ohroženi příliš nízkými stavy populací, příliš malým množstvím chovných zvířat a obzvláště pak krycích psů. Kdo nechá svého psa – šampióna plný pýchy nakrýt neomezený počet fen, škodí plemeni, neboť nevyhnutelné defektní geny jeho šampióna se rozšíří v populaci a v nejhorším případě tak můžou zapříčinit něco, čemu se eufemisticky říká „predispozice plemene“ k té či oné nemoci. Vedle toho v nejhorším případě stoupá i koeficient příbuznosti v rámci plemene, neboť všichni potomci jsou přinejmenším poloviční sourozenci. Tento přístup je velmi nezodpovědný, neboť plemeno je společný majetek všech a každý jednotlivý chovatel je tak říkajíc jen opatrovníkem a jako takový používá jednotlivá zvířata - příslušníky plemene – ke svým cílům. Měl by tudíž na svět přivádět kvalitní potomstvo ku prospěchu plemene.

článek byl autorem aktuálně zredigován v dubnu roku 2010

 

TOPlist